V sobotu 19. července jsme to před půlnocí zabalili na Franklin County Fairu a rozjeli se do všech možných stran. Peťo, Mike a Tomáš odjeli s limonádou do Woosteru a ráno kolem šesté pak z Akronu odletěli na krátkou dovolenou na Miami.
Já s Terkou, s Pavlem a s Ryanem jsme s gyrosen odjeli do městečka Mt. Vernon, kde v neděli začal Knox County Fair. Tyhle fairgrounds jsou asi ze všech nejhezčí. Kolem centrálního horse tracku se zvedají travnaté stráně, na kterých jsou rozprostřeny trailery s jídlem, rides a různé obchůdky. Z traileru máme krásný výhled přímo na dostihovou dráhu, na stromy lemující tohle malé údolíčko a na krásné nebe, které je po ráno plné obláčků jako ze Simpsonových a večer krvavě purpurové. Okolí je na Ohio nezvykle kopcovité, což je samozřejmě jedině dobře. Jak tak chodím běhat, lépe se na tu krajinu dívá, když je zvlněná a pěkně zelená. Několikrát jsem si ráno přivstala a místo do ulic jsem šla běhat na tu dostihovou dráhu, abych přesně věděla, kolik toho zvládnu. Na fairu v Burtonu bych chtěla na jeden závod, který je dlouhý 5 mil, a tak jsem chtěla vyzkoušet, jestli to dám pod hodinu. Pět mil odpovídá deseti kolečkům na té dráze. Uběhla jsem jich sedm za 35 minut, ale pak jsem musela přestat, protože se mi na noze do krve rozedřel puchýř a nechtěla jsem se zneschopnit na další dny. No uvidíme, ještě mám měsíc na trénink. Aleš, když tu nemá možnost hrát tenis, taky chodí běhat, tak si vždycky vyměňujeme tipy na trasy a stejně tak s Ryanem. Je to fajn odreagování. (Aktualizace o pár dní později: Tak jsem nakonec ve čtvrtek uběhla těch 5 mil za 42 minut a celkově za 62 minut 6,5 míle. Pak už jsem musela přestat a vrátit se do gyra, aby tam Terka nebyla dlouho sama.)
Ještě jsem se chtěla vrátit k tomu Franklin County Fairu. Odehrával se na předměstí Columbusu zvaném Hilliard. Loni jsem tam aktivně prolézala všechny zajímavosti v takovém malém skanzenu, všechno okukovala a fotila, letos už jsem jen byla v práci nebo v pauzách běhala po okolí nebo večer seděla v camperu a koukala s ostatními na filmy a podobně. Letos jsou ty camperové party takové klidnější, což neuškodí. Ve čtvrtek nás Ryan vzal do již tradičního baru, kde jsme byli dvakrát loni a už i v předchozích letech se tam prý vždycky chodilo. Stejně tak Charlie vzal Peťu s Alešem, takže nás byla pěkná banda. Líbí se mi, jak se některé věci nemění. Tomáš si na sebe například vzal úplně stejné oblečení jako loni - stejné kraťasy, tričko i kšiltovku - a pili jsme úplně stejné drinky - grey goose se strawberry juice. Jen Sara nám chyběla, jelikož je momentálně těhotná a u Charlieho už nepracuje. Stejně tak mi občas chybí práce s Kelly. Vlastně jsme spolu byly jen ten jeden den v Orrville. Ale chápu, že v šestém měsíci těhotenství už člověk nemůže dlouhé hodiny postávat nebo hbitě pobíhat v gyrosovém traileru. Ryan taky proto hodně bývá doma a nechává nás na faktech samotné. Tady na Knox County Fairu, když je Peter na Miami, jsem takový ten vice-vice-boss, což je docela zajímavá zkušenost. I když podle mě Pavel s Terkou už všechno zvládají úplně s přehledem, asi mají pocit, že já toho vím nějak víc nebo co. Ve skutečnosti akorát vstávám dřív a po běhání jdu prostě do gyrosu, otevřu bomby s propan-butanem a s CO2, pustím si rádio, zapálím plotýnky, gril, dám vařit maso, dám péct chleby, prohrábnu led v ice-makeru, naplním ledem prostor, do kterého se pak dají pans se zeleninou, vyrobím bleach water, vyliju vodu z cooleru a nasypu tam čerstvý led, setřu counter a okna, když jsou špinavá, a to je tak nějak vše. Takže jediná výsada je v tom, že mám od gyrosu klíč a že mám u sebe dočasně batoh se spoustou peněz. Nechci se chovat jako šéf a snad to ani nedělám, jen občas ještě něco poradím. S Terkou i s Pavlem se nám pracuje dobře, máme v traileru veselo a zároveň uklizeno a vše v pohotovosti, aby měl boss radost, když přijede.
V úterý se tady rozhodl zůstat přes noc a Charlie měl takovou společenskou náladu, tak jsme zase všichni po práci vyrazili do Mt. Vernon. Poseděli jsme v baru a příjemnou atmosférou, bartender se jmenoval Steve-O jako ten z Wildboyz a vypadal jako Vítek Maštalíř z Jičína, hezky jsme si popovídali, tak nějak hlavně o našich cestovatelských plánech. Naše výprava začne 21. září ranním odletem z Akronu do Phoenixu v Arizoně. Tam si půjčíme auto a pojedeme přes nějaké červené skály (které teď momentálně nevím jak se jmenují) ke Grand Canyonu, potom do Flagstaffu a po Route 66 do Las Vegas a dál přes Nevadu kolem Lake Tahoe do Kalifornie do Los Angeles, přes nějaká ta přímořská letoviska na sever, v půlce cesty uhneme maličko k východu, abychom jeli i přes hory, každopádně cílem je San Francisco, kde to já s Terkou a s Pavlem už zakempujeme. Pavel odlétá 27. do Akronu a 28. už pak do Čech, já s Terkou 29. do Akronu a pak nás ještě čekají dva týdny práce. Aleš s Peťou letí do Čech myslím 5. října, ale z té Kalifornie už rovnou do NY a odtamtud pak do Prahy, takže oni ještě patrně navštíví Yosemite nebo jiný z těch CA národních parků. Pěkný výlet to bude, jen co je pravda, už se těším. Na druhou stranu mě děsí, jak to rychle utíká. Už jsme tady tři týdny! Ach jo, to zas bude složité loučení s tímto krajem. Včera se mě shodou okolností Charlie a Kelly (dcera od Carol) zeptali, jestli jsem já nebo někdo z ostatních homesick, a já jsem teda odpověděla, že ne. A musím přiznat, že ač se považuji za člověka poměrně silně rodinně zakořeněného, loni jsem za celé ty tři měsíce o homesickness ani nezavadila. A když jsem na Wayne County Fairu měla takové ty dva plačtivé dny, bylo to proto, že se mi strašně nechtělo odjet. Včera jsme o tom mluvily i s Terkou. Je až trochu děsivé, jak je lehké si představit, že tohle, co teď žijeme, je jediná realita. Víte jak to myslím? Jakoby úplně zapomenout, že existuje něco jako Evropa. Neberte to prosím osobně, jako že zapomínáme na své české a jiné evropské přátele, na rodinu a jejich problémy. Jen chci říct, že pro nás to je někde strašně daleko a není to vlastně skutečné. Usínaly jsme tady v camperu a já se ptám "Terez, taky máš ten pocit, že ležet zrovna tady je úplně normální, že teď jsi úplně přesně tam, kde máš být, a že to, co v těchto dnech žijeme a děláme, je naprosto přirozené, automatické, správné a skutečnější než cokoli jiného?" Přisvědčila. Nejde o to, že by se nás život srazil na přípravu gyrosu, to zdaleka ne. Ani nejsme v kraji, kde by lidé neměli obyčejné každodenní problémy. Jen prostě náhodně vybraný den z uplynulého školního roku, dejme tomu třeba nějaký 24. duben, a náhodně vybraný den z tohoto léta, například 22. červenec, to je jako nebe a dudy. A ne kvůli tomu, že jsou "prázdniny". Už teď moc dobře vím, jak to bude v říjnu těžké. Octnu se v Praze a místo toho, abych začala vyprávět o svých letních zážitcích, zavřu se v pokoji, budu ještě nějakou dobu žít naladěna do jiného časového pásma, budu rozmrzelá, bude mi zima a bude mi smutno, že jsem musela odjet. Tak se předem omlouvám.