Ohio 008 - Články

bla

Mon, 09 May 2011 06:06:31 +0200

bla

Geauga County Fair

Fri, 24 Oct 2008 23:28:14 +0200

On a rainy Wednesday evening, the whole bunch of us went to a nice dinner in a fancy restaurant named Amish Door in Wooster. There were Kelly's parents - Tom and Sheila, Dorothy, Ryan, Kelly, Trent and Cole, and the six of us. It is really unique how our employer's family treats us!

After the dinner we left to Burton. It was a cold, wet and cloudy night, a little bit depressing, though I was looking forward to five days we were going to spend at one of the most beautiful fairgrounds. Geauga County Fair likes to be called Great Geauga County Fair, because more than 200 food trailers, lots of rides and a great number of various animal barns make it really humungous. My favorite place at this fair is Natural Resources Area. You need to walk quite far, almost out of the fairgrounds to get there, that's why some people don't know about that place at all.

There was a party in a "Polish camper" (as I call the camper where Polish girls who work for Mr. K stay), which I didn't participate. Actually, there were at least two of them; one on the very first evening and the other one on Friday night. On Thursday hot afternoon I ran 5 miles on a horse track, but it didn't feel very good since I ate a big lunch just a while before that. When Ryan asked me if I was going to participate Saturday's morning race I was hesitating. Its start was scheduled for quite early morning plus somebody told me the "admission" was some 25 dollars, which was quite a lot for me. On Friday afternoon I told Ryan I wasn't going to participate due to the reasons mentioned above. But then Tereza encouraged me not to miss such an opportunity, such a challenge, and I realized that for the peace of my soul, for satisfying my desire for competition, I just have to participate, no matter what it would cost me. I felt kind of nervous when I was still awake at 3 am and finally got asleep about 3.30. My alarm clock went off at 6.08 and I got up soon after that. It was chilling outside. I ran around the fairgrounds to warm myself up. I had a breakfast in a dining room where I met a nice lady who remembered her former Hungarian student and pictures from all over Europe she got from him. Then I ran again, changed into my running outfit, and did some exercises. At 7.50 Ryan got out of his camper and led me to the place of start, which was Geauga YMCA building less than 10 minutes of walking far away. I was quite surprised when I saw all those sporty looking people - kids, teenagers and youngsters as well as their parents and also an older generation - in perfect expensive outfits, shiny brand new running shoes etc. Ryan told me not to be scared. He experienced this "Am I at the right place here?" feeling last year. Many of other competitors had T-shirts suggesting what races they had participated before. As I said - scary. We registered, received traditional yellow "The race at the fair" T-shirts and personal numbers. I ran several little laps around, stretched, and talked a bit to a girl who was stretching at the same bench. All runners who wanted to do the 5 mi race gathered at 8.30 on a big parking lot. After singing the American anthem we clapped our hands and moved to the start line. Last deep breath in, encouraging words from my boss, some advice about the tactics, countdown, and RUN! I didn't start crazily fast, but though I was surprised how relatively slow everybody (except several top runners in the very front) ran. Before the race I heard many people saying excitedly how hilly and demanding the route would be. Well, there were hills, but none of them comparable to the way from Jicin to Prachov :-) I tried to keep the speed, just gradually accelerate a bit. Take it easy, Kate. The weather was perfect. Warm sunny morning and peaceful countryside all around. After a while we passed a "1" sign (which I considered a "1 K" sign, due to previous talks with Ryan who somehow messed kilometers and miles last year) where some runners took a drink. Funny. I just ran and ran, enjoyed the motion, enjoyed the countryside, enjoyed running over other girls and some boys and men as well. Every other minute, I checked how far in front of me I could see Ryan's grey T-shirt, because I knew I should have been able to keep up with him on 5 mi distance. Besides him, I tried to keep up with some other guys too, and finally possibly run over them. When we were between "3" and "4" sign, we got to the place which I knew from my Monday morning run - Farview Farm. I was kind of confused by the time, because we must have been either pretty slow for running just 4 K, or pretty quick for running over 3 mi. So far I had saved my energy for four more kilometers, but I started hesitating whether we were really just in half of the race. I knew how far (actually close) from the fairgrounds we were. If there was no "detour" in the race's route, it was high time to accelerate and perform as great finish as possible. I eventually started running really fast and ran over one guy after the other. They looked a bit surprised as they panted up the hill. After a while I reached Ryan. I wanted to ask him whether we were really just one mile from the finish, but as soon as I started the question he goes "Yes, Kate. Go ahead! If you can, just go ahead and run!" And so I accelerated again, excited and enjoying running every meter. When I entered the final lap on a horse track I saw a girl running in front of me. Obviously, it was a great challenge for me. I needed to run over her. I just had to beat her. And so I did. I ran through the finish line 38 minutes and 27 seconds after I started 5 mi ago. It was just wonderfu!! :-)

Portage County Fair

Fri, 24 Oct 2008 23:20:29 +0200

We left Millersburg exceptionally early - before midnight on Saturday night. Drive to Randolph was quite long and full of little reminiscences. Like if those whiles blurred in the starry darkness all around, like if it merged together with last year's experiences, like if I was reaching for something deep in my memory, something abstract, hardly describable, for a scent that has been hovering in the air since ever. The atmosphere got denser, and a slight misty cover veiled my eyes. However, eventually there comes a click of fingers that brings me back to presence, back to reality with all that bounds me and binds me.

We arrived at Randolph fairgrounds around 2.30 am, put all trailers on their spots, washed them and set them up. At 5 am Ryan took us to a great steakhouse nearby. Everybody else was very tired, but I felt good and really enjoyed the meal. I got to bed at 6.20 which didn't prevent me from getting up early though. Sunday morning was fresh and sunny, encouraging in a certain way. In the afternoon, when everybody was already awake, we set off to New Philadelphia. Our destination was a shopping mall with Chinese Buffet where we stuck ourselves, Auntie Anna's store where we said hello to Charlie's son Adam, and then various shops, of course. It was nice to become normal people for a while; get dressed nicely and get out of the dusty fairgrounds' environment.

Portage County Fair is one of the biggest we go to. We have five trailers there: two gyros, two lemonades and a lemonade cart. I worked in gyros with Dorothy and Sheila. Every day we got two more persons to help us: Shannon - a woman in her forties, Kimber or Christina - sisters, high school students.

The weather was great again. I went running on Monday, Wednesday and Friday the route that Ryan recommended to me. The road was hemmed by pastures on which I could see horses grazing. Every 200 or 500 yards I passed a house that was usually located at the end of a long driveway so that its inhabitants weren't disturbed by traffic (quite slow, though). Those houses were actually mostly farms.

Days off - Berlin, Wallnut Creek, Wooster

On Monday morning I woke up a bit earlier than the others so that I could go running around the Burton fairgrounds. Ryan told me the directions where the Sunday running contest should lead but I chose my own way instead. I ran over meadows surrounding the fairgrounds and then along a road in a hilly countryside. Some houses had their porches right by the road. Most of them belong to Amish families, which I could easily distinguish because there were their typical white and blue outfits hung and fluttering in a fresh morning breeze. There were people having breakfast, kids swinging in yards, men driving tractors to start working on fields. Bunch of farm buildings, barns and granaries could be seen nearby. Everything felt so peaceful and right, everyone accomplishing their tasks, everyone playing roles they have got.

After 10 am we started our way back to Wooster. It got a bit complicated due to a necessary stop in Randolph and several detours. It was a fresh day, colder compared to the previous week, though nicely sunny with amazing blue skies. Exactly like last year. Once again I felt that kind of scary similarity, kind of deja-vu. Well, we talked about different things and people changed, of course, though some little details stay the same. So same that I get dizzy when I start thinking about that.

Finally we arrived at home about 2 pm. All that I remember from that afternoon is that we somehow managed to do laundry, go to Lodi shopping mall and then in the evening we came to Sara's new place. She invited us to a party with her sister and three other girl friends of her; I knew Emily and Nina already from last year. It was very nice to see Sara after such a long time. The party was great; easy talking and lots of fun.

On Tuesday morning Peter, Tomas and Tereza left for Cedar Point. Neither I or Pavel and Mike are interested in roller-coasters so we didn't go there. Instead of that I and Pavel were invited to join a family trip to Amish Country (Mike wanted to stay at home). It was nice to see Ryan and Kelly with their boys somewhere else than at fairs. We went to traditional Amish stores in Berlin and Wallnut Creek and then we had lunch in a fancy Amish restaurant.

Holmes County Fair

Fri, 24 Oct 2008 22:59:59 +0200

Holmes County Fair is the smallest one of those we go to. Millersburg is a nice little town situated in the heart of Amish Country. Surrounding countryside reminds me of Bohemian Paradise with its numerous hills, round shapes and vast fields colored in several shades of green. Right next to fairgrounds you can enter Holmes County Trail - an old, romantic looking country road twisted in pastures, fields and woods. When running five miles along this way I only encountered four cyclists and one Amish buggy. Cars are not allowed on this road so it keeps its original form and atmosphere. On Thursday morning Peter, Ryan and I went running 5 km together, which was fun and I could finally compare my stamina with someone else's. Peter stopped after 2 or 3 km, Ryan and I ran those 5 km but he accelerated a lot in the end and I wasn't able to keep up with him. Still I was satisfied with my performance.

Sometimes I nickname Holmes County Fair "a milkshake fair" for its abundance of dairy products, especially flavored milk, ice cream and milkshakes. I enjoyed that as a temporary break from other typical fair food like French fries, pizza, sausages, burgers, etc.

Richland County Fair

Fri, 24 Oct 2008 22:45:17 +0200

Despite its name Richland County is a poor area focused almost solely on agriculture. When you are coming to Mansfield you can see famous Shawshank prison just a couple miles far from the highway. Right by the fairgrounds you drive along a unique road whose lanes are divided in the middle by a row of electric pools. The fairgrounds are quite large with an asphalt surface among trailers but campgrounds are very dusty and so are paths among various barns. When you go to restrooms in the early morning you can already see kids showering their cows, horses and other animals like donkeys, sheep or goats. Most people wear jeans and high leather shoes with spurs or wellingtons so that they can walk in mud and step in dung. I went running around the fairgrounds several times but the adjacent roads don't lead to any special places so then I went running on a horse track because there I can count how far I ran quite exactly. On Tuesday I made 6 miles in an hour, which encouraged me to more training and gave kind of promise that I might be able to run that 5-mile-long contest in a harder terrain.

Richland County Fair isn't very busy. Pavel worked in Shave Ice, Dorothy in Gyros and the rest of us mostly in Lemonades, rotating around. I usually worked in Gyros No. 1 and then moved to help Dorothy when Uncle Jim and his wife Betty came at 5 pm. Do you remember these people from last year? Jim Kiplinger is an uncle of Kelly's father Tom Linn. Both Betty and Jim are about 81 years old but still in quite a good shape. They still want to work at least several hours at their favorite fairs, but sometimes their slowness drive people who work with them crazy. They waste time talking friendly to every other customer while there is a long line forming in front of the trailer, which is nice but inappropriate in busy hours. Besides that they are partly deaf and so fragile that you can't move around as quickly as you would like to because you don't want to hurt them accidentally. They are family members so it's not easy to reject their excitement for working, but on the other hand it's the highest time they realized that this rush should be handled by someone else - for their own good.

Ryan couldn't stand this fair's slowness so he kept escaping home almost every day. Kelly brought boys a couple times and, of course, I had to take Trent to see animals and rides. This year I took little Cole as well, which was quite sweet. He has grown so much in last ten months. He keeps watching every little detail of the world - every person he meets, every new thing he sees, every new word he hears… In his special thoughtful silence he looks like if he was judging every single perception, thinking how stupid some people behave etc. He tries to learn everything that Trent can do, which means a lot since Trent is a very smart and talented kid. If you heard Trent talking to unknown adult people you would never say he is only 3 years old.

Mansfield was also the place where we met Mr. K's crew. Last year we met several Polish guys that worked for him. This year just Karola came back but she brought three other Polish girls with her. Same like last year we invited these guys to party with us on Tuesday evening. Also other evenings passed in kind of party mood - watching movies etc. Compared to last year the weather was much more balanced - no hurricanes, no 110 degrees, no muddy floods.

Medina County Fair

Fri, 24 Oct 2008 22:19:45 +0200

Knox County Fair ended on Saturday July 26 and the whole crew moved over to Medina, dropping me in Wooster so that I could have one night for the Internet as well as Pavel and Tereza had during the previous week. Kelly took me and boys to Medina on Sunday afternoon. Everything was already set up. It was the first fair where Ryan needed also other people to work so the six of us moved to our "old" Puma Unleashed camper while he stayed in the new Puma with Dorothy and possibly some family members. We got some money to have a dinner in our favorite Chinese Buffet and then also for cinema. Same like last year, we went to the Regal Movie Theater. Peter, Tomas and Tereza chose Hellboy 3; Pavel, Mike and I chose Stepbrothers, which turned out to be a really funny comedy. After this relaxing evening we went to sleep and then woke up to a beautiful sunny day - working day though. Most of time I worked in Gyros with Dorothy and Tommy; just one afternoon I worked in Lemonade with Mike and Mike - Ryan's dad.

Dorothy Brooks is a 71-year-old lady from Tennessee; you might remember her from last year. She is admirably healthy for her age and relatively energetic. I don't mind working with her and she likes working with me so we get along. In slow hours both of us read our books - Dorothy reads her love novels and I have got immersed in Into the Wild. She's fine but not the right person to ask about vocabulary. She wasn't able to explain me any complicated word I asked her about. Then I would go to French Fries trailer to ask Todd who teaches History at high school.

The weather in Medina was perfect and I went running in town almost every day. I enjoyed running in quiet streets, peeking at porches I was passing, encountering kids on bikes or in-line skaters, and occasionally bending myself a bit under lowest branches of trees that bordered some of the town roads.

Pozdrav z Millersburgu

Thu, 14 Aug 2008 16:31:32 +0200

Omlouvam se vsem, kteri sem jeste obcas zabloudi s umyslem docist se neco noveho o tom, jak jde zivot v Ohiu. Stale se nic nemeni na tom, ze se mame skvele a krom funkcniho pripojeni k internetu (a mne k mobilu) nam nic nechybi. Uz jsem si ale sezeni u pocitace natolik odvykla, ze ani kdyz na tomto fairu (Holmes County Fair) je moznost zachytit wifi signal, nevyuzivam toho (az ted na chvili), protoze mi prijde skoda sedet nekde zalezla s notebookem, kdyz muzu byt bud venku na slunicku, cist si nebo behat (coz jsem tady v Americe zase zacala pravidelne provozovat) nebo pak vecer po praci jsem rada, ze se s ostatnimi sejdeme v camperu, popovidame, obcas mrkneme na nejaky filmecek a tak.. Zkratka letos je to tak skvele, ze mi prijde, ze bych se ochudila o spoustu zazitku, kdybych misto toho travila hodiny jejich popisovanim.. Radsi toho chci vic prozit a pak o tom treba vypravet az zpetne, az budu doma.. (beztak se mnou v rijnu nebude moc rec, protoze budu krom nevyhnutelnych skolnich povinnosti akorat sedet u pocitace, tridit fotky a psat si s lidmi, kteri made my summer).
Takze jeste jednou sorry, ale k pocitaci me do pulky rijna jen tak neco nepritahne. Uzivam si to odlouceni od komunikacnich vymozenosti s necekanych klidem. Neverili byste, kolik volna tim clovek ziska. V sedivych podzimnich dnech pak nejspis zacnu sve slunne vzpominky sazet do pismenek.. Do te doby se mejte hezky :-)

Fotky

Sun, 27 Jul 2008 20:11:24 +0200

Zatím částečně neúspěšně nahrané a neupravené a neokomentované atd..

http://picasaweb.google.cz/kat.fiser (moje)

http://www.facebook.com/album.php?aid=3977&l=8e65f&id=1082473147 (Alešovy)

http://picasaweb.google.com/nospec4usa (Pájovy)

Je to s tím internetem na .... Sorry. Snad brzy přibyde víc.

Knox County Fair

Sun, 27 Jul 2008 11:56:23 +0200

V sobotu 19. července jsme to před půlnocí zabalili na Franklin County Fairu a rozjeli se do všech možných stran. Peťo, Mike a Tomáš odjeli s limonádou do Woosteru a ráno kolem šesté pak z Akronu odletěli na krátkou dovolenou na Miami.

Já s Terkou, s Pavlem a s Ryanem jsme s gyrosen odjeli do městečka Mt. Vernon, kde v neděli začal Knox County Fair. Tyhle fairgrounds jsou asi ze všech nejhezčí. Kolem centrálního horse tracku se zvedají travnaté stráně, na kterých jsou rozprostřeny trailery s jídlem, rides a různé obchůdky. Z traileru máme krásný výhled přímo na dostihovou dráhu, na stromy lemující tohle malé údolíčko a na krásné nebe, které je po ráno plné obláčků jako ze Simpsonových a večer krvavě purpurové. Okolí je na Ohio nezvykle kopcovité, což je samozřejmě jedině dobře. Jak tak chodím běhat, lépe se na tu krajinu dívá, když je zvlněná a pěkně zelená. Několikrát jsem si ráno přivstala a místo do ulic jsem šla běhat na tu dostihovou dráhu, abych přesně věděla, kolik toho zvládnu. Na fairu v Burtonu bych chtěla na jeden závod, který je dlouhý 5 mil, a tak jsem chtěla vyzkoušet, jestli to dám pod hodinu. Pět mil odpovídá deseti kolečkům na té dráze. Uběhla jsem jich sedm za 35 minut, ale pak jsem musela přestat, protože se mi na noze do krve rozedřel puchýř a nechtěla jsem se zneschopnit na další dny. No uvidíme, ještě mám měsíc na trénink. Aleš, když tu nemá možnost hrát tenis, taky chodí běhat, tak si vždycky vyměňujeme tipy na trasy a stejně tak s Ryanem. Je to fajn odreagování. (Aktualizace o pár dní později: Tak jsem nakonec ve čtvrtek uběhla těch 5 mil za 42 minut a celkově za 62 minut 6,5 míle. Pak už jsem musela přestat a vrátit se do gyra, aby tam Terka nebyla dlouho sama.)

Ještě jsem se chtěla vrátit k tomu Franklin County Fairu. Odehrával se na předměstí Columbusu zvaném Hilliard. Loni jsem tam aktivně prolézala všechny zajímavosti v takovém malém skanzenu, všechno okukovala a fotila, letos už jsem jen byla v práci nebo v pauzách běhala po okolí nebo večer seděla v camperu a koukala s ostatními na filmy a podobně. Letos jsou ty camperové party takové klidnější, což neuškodí. Ve čtvrtek nás Ryan vzal do již tradičního baru, kde jsme byli dvakrát loni a už i v předchozích letech se tam prý vždycky chodilo. Stejně tak Charlie vzal Peťu s Alešem, takže nás byla pěkná banda. Líbí se mi, jak se některé věci nemění. Tomáš si na sebe například vzal úplně stejné oblečení jako loni - stejné kraťasy, tričko i kšiltovku - a pili jsme úplně stejné drinky - grey goose se strawberry juice. Jen Sara nám chyběla, jelikož je momentálně těhotná a u Charlieho už nepracuje. Stejně tak mi občas chybí práce s Kelly. Vlastně jsme spolu byly jen ten jeden den v Orrville. Ale chápu, že v šestém měsíci těhotenství už člověk nemůže dlouhé hodiny postávat nebo hbitě pobíhat v gyrosovém traileru. Ryan taky proto hodně bývá doma a nechává nás na faktech samotné. Tady na Knox County Fairu, když je Peter na Miami, jsem takový ten vice-vice-boss, což je docela zajímavá zkušenost. I když podle mě Pavel s Terkou už všechno zvládají úplně s přehledem, asi mají pocit, že já toho vím nějak víc nebo co. Ve skutečnosti akorát vstávám dřív a po běhání jdu prostě do gyrosu, otevřu bomby s propan-butanem a s CO2, pustím si rádio, zapálím plotýnky, gril, dám vařit maso, dám péct chleby, prohrábnu led v ice-makeru, naplním ledem prostor, do kterého se pak dají pans se zeleninou, vyrobím bleach water, vyliju vodu z cooleru a nasypu tam čerstvý led, setřu counter a okna, když jsou špinavá, a to je tak nějak vše. Takže jediná výsada je v tom, že mám od gyrosu klíč a že mám u sebe dočasně batoh se spoustou peněz. Nechci se chovat jako šéf a snad to ani nedělám, jen občas ještě něco poradím. S Terkou i s Pavlem se nám pracuje dobře, máme v traileru veselo a zároveň uklizeno a vše v pohotovosti, aby měl boss radost, když přijede.

V úterý se tady rozhodl zůstat přes noc a Charlie měl takovou společenskou náladu, tak jsme zase všichni po práci vyrazili do Mt. Vernon. Poseděli jsme v baru a příjemnou atmosférou, bartender se jmenoval Steve-O jako ten z Wildboyz a vypadal jako Vítek Maštalíř z Jičína, hezky jsme si popovídali, tak nějak hlavně o našich cestovatelských plánech. Naše výprava začne 21. září ranním odletem z Akronu do Phoenixu v Arizoně. Tam si půjčíme auto a pojedeme přes nějaké červené skály (které teď momentálně nevím jak se jmenují) ke Grand Canyonu, potom do Flagstaffu a po Route 66 do Las Vegas a dál přes Nevadu kolem Lake Tahoe do Kalifornie do Los Angeles, přes nějaká ta přímořská letoviska na sever, v půlce cesty uhneme maličko k východu, abychom jeli i přes hory, každopádně cílem je San Francisco, kde to já s Terkou a s Pavlem už zakempujeme. Pavel odlétá 27. do Akronu a 28. už pak do Čech, já s Terkou 29. do Akronu a pak nás ještě čekají dva týdny práce. Aleš s Peťou letí do Čech myslím 5. října, ale z té Kalifornie už rovnou do NY a odtamtud pak do Prahy, takže oni ještě patrně navštíví Yosemite nebo jiný z těch CA národních parků. Pěkný výlet to bude, jen co je pravda, už se těším. Na druhou stranu mě děsí, jak to rychle utíká. Už jsme tady tři týdny! Ach jo, to zas bude složité loučení s tímto krajem. Včera se mě shodou okolností Charlie a Kelly (dcera od Carol) zeptali, jestli jsem já nebo někdo z ostatních homesick, a já jsem teda odpověděla, že ne. A musím přiznat, že ač se považuji za člověka poměrně silně rodinně zakořeněného, loni jsem za celé ty tři měsíce o homesickness ani nezavadila. A když jsem na Wayne County Fairu měla takové ty dva plačtivé dny, bylo to proto, že se mi strašně nechtělo odjet. Včera jsme o tom mluvily i s Terkou. Je až trochu děsivé, jak je lehké si představit, že tohle, co teď žijeme, je jediná realita. Víte jak to myslím? Jakoby úplně zapomenout, že existuje něco jako Evropa. Neberte to prosím osobně, jako že zapomínáme na své české a jiné evropské přátele, na rodinu a jejich problémy. Jen chci říct, že pro nás to je někde strašně daleko a není to vlastně skutečné. Usínaly jsme tady v camperu a já se ptám "Terez, taky máš ten pocit, že ležet zrovna tady je úplně normální, že teď jsi úplně přesně tam, kde máš být, a že to, co v těchto dnech žijeme a děláme, je naprosto přirozené, automatické, správné a skutečnější než cokoli jiného?" Přisvědčila. Nejde o to, že by se nás život srazil na přípravu gyrosu, to zdaleka ne. Ani nejsme v kraji, kde by lidé neměli obyčejné každodenní problémy. Jen prostě náhodně vybraný den z uplynulého školního roku, dejme tomu třeba nějaký 24. duben, a náhodně vybraný den z tohoto léta, například 22. červenec, to je jako nebe a dudy. A ne kvůli tomu, že jsou "prázdniny". Už teď moc dobře vím, jak to bude v říjnu těžké. Octnu se v Praze a místo toho, abych začala vyprávět o svých letních zážitcích, zavřu se v pokoji, budu ještě nějakou dobu žít naladěna do jiného časového pásma, budu rozmrzelá, bude mi zima a bude mi smutno, že jsem musela odjet. Tak se předem omlouvám.

Franklin County Fair

Mon, 21 Jul 2008 22:20:12 +0200

Franklin County Fair was the first one of about ten fairs where we are going to be this summer. Two days ago Peter, Mike and Tomas flew to Miami and left me, Tereza and Pavel at Knox County Fair, which takes place in a nice town of Mt. Vernon. However, let's go back to last week...

On Friday July 11, Ryan, Tomas, Pavel and I moved to Columbus. Trailers were already there since boys took them there on Wednesday when they picked up Tomas at the airport. We brought our new camper though. It's a luxurious one with three rooms and a bathroom. Its only disadvantage is that beds aren't long enough for tall European boys. Charlie's camper is set right next to ours so Ales and Peter don't have to walk more than a few steps when they come to visit us. On Monday night we had a big birthday party - Tereza celebrated her 22. Thus despite slight differences in school grades these days all eight of us are 22 years old. Linn Enterprises have three trailers here: Gyros, Lemonade and Shaved Ice. We open at 10.30 am and close at 10.30 pm. During the day we have 2 hours of breaks. The weather is beautiful - over 90 degrees - but this fair isn't very busy. Most of time Peter and I are in Gyros, Tomas and Tereza in Lemonade, and Mike with Pavel in Shaved Ice. However, we switch sometimes so that everyone experiences working with everyone.

On Sunday evening Ryan left and didn't come back before Thursday. In my opinion, it's the best thing a boss can say: "I trust my crew so much that I can leave for several days and I don't need to worry how the business in my trailers goes." We don't need a supervisor to be at work in time, behave properly and do at least everything that is necessary. Ryan deserves this for his approach and the way he treats us. Maybe we don't earn as much as we possibly could in some other job, but we would hardly find other boss like him. Well, just Charlie.

Before I came here again many people asked me WHY. Why US? Why Ohio? Why such a boring job like selling gyros to fat and stupid Americans in that agricultural piece of country? I didn't know what I should answer. They were partly right. And I was positive that I wouldn't come for the third time to miss all nice summer events in Europe. But now when I am back in the Linn Enterprises crew I know exactly WHY. Maybe I still wouldn't be able to give a satisfying answer to those who asked, but the feeling is clear. I don't like other food concessions' trailers, I don't like rides or games, nor do I like all those animal shows or tractor pulling. Though I like the fairs. I don't like country in general, though I like Ohio. I could make a long list of such "dislikes" and "though likes". Sounds kind of like schizophrenia? Simple being here, being a part of this reality makes me enjoy every hour. Last year I thought that the summer was quite nice. But I was wrong. Compared to this one (so far) it was pretty bad. Now I realize the difference. Now I see what a good atmosphere among the crew means. Feels like if all the flaws we experienced last year fade away with turning a page in a calendar.

On the other hand, some little details remained exactly the same, which made me feel like if I had never left when I came to Ohio on July 2. I found my pink watch in Puma Unleashed right at the place where I left it. I found the same soap and magazine in a bathroom. I found a stack of my clothes in a closet. And above all, I found several people heartily welcoming me back. I am here not to earn fortune. I had to pay a lot just to get here and I am going to spend a lot on traveling. We don't get much more than the minimum wage is but none of us would change. If we searched long enough we might find a job where we would get 10 or more dollars per hour instead of 6, nevertheless, we would never find a boss like Ryan. Who else takes his crew out in the evening? Who else makes sure that everyone has a comfortable bed to sleep in and then goes to sleep in a truck or on a couch? Who else brings breakfasts, lunches and dinners to his crew? Who else cares about his employees' personal problems? Who else makes us laugh and always want us to be at work in a truly good mood? Who else acts like one of us? Who else? I tell you no-one. (Well, I believe that Charlie is pretty much like this too, but besides these two no-one.) We would be ungrateful jerks if we didn't appreciate this approach, if we took advantage of Ryan's rely on us.

Crew

Mon, 21 Jul 2008 22:15:04 +0200

Now let me say a few words about our crew that consists of six people: three Czechs and three Slovaks.

Peter is the most experienced one; this is his third year here and therefore he's a bit like vice-boss when Ryan isn't present. He knows everything that should be done - when and how - plus he can drive anything and anywhere if Ryan asks him to do so. Last year I had a big respect to him and I still have (and so does everybody else). But this year I feel much more relaxed when I work with him in a gyros trailer. I don't feel like if he was a supervisor since he behaves very nicely to me. He respects my decisions and I respect his experience. Actually, the whole crew is much better balanced than last year. So far we get along perfectly. We don't have any argues or reasons to get angry with each other. In addition to this, Ryan says we are the best educated and most fit crew on fairs. Peter is a Slovak champion in wrestling, Mike does boxing and Pavel plays squash regularly when he's in Prague. (Unfortunately, Americans don't play squash at all.) When Ryan saw how we spend our breaks (Peter, Mike and Tomas lift weights and do various exercises, I run 3 miles every day) he named us "a fitness division" :-) Actually, he also lifts weights and runs a lot to keep himself in a good shape. Well, back to us. Peter comes from Nitra and next year he is going to get a master degree at the Faculty of Business Management. So does Mike. Last year Mike came to the US not knowing a single English word (well, except for several notorious). After four days NYC he found a job in a candy shop in a town half way between NYC and Atlantic City. He says he hardly knows any grammar, but his English vocabulary is pretty sufficient for working at food concession's and watching movies. Mike is always fun and friendly, never refuses if you ask him for help. The third Slovak is Tomas who already worked for Ryan last year. He comes from Nitra as well. He just got a bachelor degree so he's of the same age like me, Tereza and Pavel. Tomas is talkative and friendly too. He always makes me laugh easily. Tereza, as you probably know, is my schoolmate. She's the greatest travel companion I could imagine. On our trips we often happen to get in quite unusual situations, experience much fun and always have a good luck :-) I am glad she said YES to my offer to come here with me, and she's glad too :-) Pavel is another friend of mine who I brought this year. We have known each other since childhood; he comes from Jicin as well. Besides Tereza and Pavel I mediated a job for two more guys. One of them is Ales, my classmate from elementary school, and the other one is Peter, Ales's friend from university. Peter comes from Liptovsky Mikulas so the ration between Czechs and Slovaks is 4:4 :-) The two of them work for Ryan's good friend Charlie who sells pretzels and own several stores of Auntie Anne's chain.

New York - Tuesday July 8 and Wednesday July 9

Mon, 21 Jul 2008 22:13:27 +0200

Still in New York...

We started Tuesday by having breakfast in our traditional place: Hot & Crusty café - bakery. We sat outside and watched people strolling, walking, and running around. People in NYC are nicely slim, not at all like typical average Americans. They walk to work, they walk when they go shopping, they go jogging etc. Country people's problem comes from big distances that make them use cars all the time. Together with popular fast food this lack of movements causes their terrible obesity, which actually gradually becomes a disease. Well, back to NYC. The first stop we made that day was at famous Victoria's Secret on W 84 St. The shop was absolutely amazing, and prizes even more. When I realized that Vicoria's underwear is cheaper than the one I had on, any trace of hesitation immediately disappeared. Richer of a nice full pink bag we took subway to Regent St and walked through Wall St along NY Stock Exchange. That quarter was crowded with elegant and smart people in suits, which felt much better in comparison to other quarters. Then we took subway to WTC station. One lady saw us looking at the map and offered her help to us, so we let her lead us to the Ground Zero area. I am not sure what my expectations had been, though the place was just fenced and full of engineers working on cranes. Nothing special to see. We were hot and tired, thus we found a bench to sit on in a City Hall Park in a shade under trees. While Tereza was having a nap I wrote several postcards on a stone chess table. afternoon went on and we moved on W 32 St to see Flatiron Bldg - a trilateral-prism-shaped building well known from movies. We kept walking northwards up to Empire State Bldg, Herald Square, then along W 43 St to Madison Square Garden, Penn Station and the National Post Office. Tuesday was a bit lazy day full of relaxing and shopping. Finally we went to sleep quite early so that we were ready for our last day in NYC.

On Wednesday we had to leave our room till 11 am. Yet we did it before 10 am and stored our baggage in a special room in the hostel's basement. Then we set off for a nice long walk through the Central Park from its very north to its very south (Columbus Circle). I don't think I should describe Central Park in details. It's a nice place with lawns, paths, ponds, playgrounds etc. You will see pictures later. On W 73 St's level we made a short "detour" to Bar & Books, which I know from Prague (they have two bars in Prague and two in NYC, nothing else nowhere else). Unfortunately, we realized that this NYC's one doesn't allow you to enter unless you are over 25 and dressed in a suit. Strange. The one in Prague is also quite high-class, but it's open for everyone. I was there in Jitka and Sophia in May.

In the late afternoon we took subway to our hostel, picked our baggage and took a bus to La Guardia Airport. While we were crossing Brooklyn and Queens it started to rain. As I already said we were really lucky with the weather all those four days. Our flight was 3,5 hours delayed like most of flights in whole US that day. I don't know what happened but most airports had such problems. Tomas was just coming from Slovakia to Columbus and his flight from Atlanta was also 4 hours delayed. Anyway, after midnight we landed in Akron, drove back to Wooster, and went to sleep enriched by experiences that can't be really described or forwarded.

New York - Monday July 7

Mon, 21 Jul 2008 22:12:37 +0200

Endlich!! Po dlouhatánské době bez internetu jsem se dnes dostala na wi-fi v jedné kavárně, tak jsem konečně můžu aspoň takhle narychlo šoupnout všechno, co jsem stihla napsat za uplynulé dva týdny. Fotky budou muset bohužel ještě počkat, ačkoli jsou jistě to hlavní, co vás bude zajímat. Sorry. Ale i když se na nějakém webovém albu objeví možná až za dlouho, věřte, že budou stát za to :-) Jo a omlouvám se, pokud někomu bude vadit angličtina. Nějak se stalo, že jsem to holt takhle napsala..

New York 2

We slept really properly from Sunday to Monday (July 6 - 7) so that we made for the previous lack of sleep. We got up at 10 and had breakfast in our hostel room. After 11 we set off for another exciting sightseeing walk through NYC. We wanted to buy "day-long pass" at W 103 St subway station, but we didn't succeed sooner than at the third machine (the first one was partly out of order and the second one temporarily didn't accept bills). The ticket cost 7.50 dollars, which is analogous to Prague's 100 crowns (and 2.00 dollars fare per 2-hours-long ride is quite analogous to Prague's 26 crowns). NYC subway looks quite old, a bit dark and kind of dirty. Compared to Prague, platforms are much narrower, there are no security cameras and no exact schedule. But the first thing that hits your face when you enter NYC subway is the extra high humidity and unimaginable heat. No air-conditioning, no fans… if there is about 80 degrees outside, you can expect about 90 degrees down there (plus that annoying humidity). Actually, the air in streets isn't less humid. You need several days to get used to this feeling of continual being covered with sweat. On the contrary, subway's trains are cooled a lot so you can rest in air-conditioned space while traveling on them.

We got off at W 50 St and passed Museum of Moderns Arts, heading to St. Patrick's Cathedral. I really did like this church; its architecture and atmosphere was quite similar to old European cathedrals. It was right after 1 am when the holy mass started there and we decided to catch the cruise around Manhattan, which was scheduled at 2 pm from West Side dock Nr. 83. By very brisk walk we managed to get there several minutes before 2 pm. (That means that you can cross the whole Manhattan - eleven avenues - from west to east within one hour if you walk fast enough.) However, the woman at the counter told us that the next cruise of our choice was scheduled at 3.30 pm so we had another hour to have rest at Hudson riverside. While sitting in a shade, we talked with a man accompanying his daughter. He was from San Francisco, but originally from India. When we told him we were from the Czech Republic, he immediately reacted "Oh, I have heard a lot about Prague. That must be a very special city. I'd like to travel there some time." Despite the bad weather forecast that had predicted occasional thunderstorms, showers and cloudy weather, Monday turned out to be a hot and sunny day with azure blue skies. The cruise was amazing. During two hours we saw all famous buildings from the distance long enough for taking pictures, we went around the Liberty Island with the Statue of Liberty waving to us by her flaming torch, and admired the wonderful Manhattan skyline as well as beautiful bridges (Brooklyn and Manhattan bridge). After landing at Cruiseline's dock we walked W 42 St back to the downtown. We took subway from Bryant Park to Rockefeller Center and realized that this shopping mall really sucks. Would you believe that it closes at 7 pm?! Every single shop, including restrooms. I was urgently looking for a drugstore and Tereza for a shop with electronic devices. Eventually, we found both on 8 Ave. Then we went on buying some postcards and little things reminding us of NYC. For my little sister I got a great little card that looks like a copy of Johnny Depp's driving license (she had asked me to bring her something connected to her beloved Captain Jack Sparrow :o). Then we walked up to Columbus Circle and further along Broadway. We were too tired to have dinner in a restaurant so we just bought a frozen pizza and took subway from W 72 St to get "home". Like every evening we made some short notes about what we did and saw that day, and also made an approximate plan for the following day. We fell asleep with a great feeling that our traveling goes so smoothly and we enjoy more than we had expected, simply, that this summer seems to look more promising than we dared wish.

39 hodin aneb Loudonville, Orrville, Akron, New York - Sunday July 6

Fri, 11 Jul 2008 08:27:09 +0200

Předem se omlouvám, že jsme se neozvaly přímo z New Yorku, ale nebylo to možné. Ani teď není moc času na psaní, natož na zpracování fotek, kterých je několik set. Většina z nich si zaslouží někde zveřejnit, a tak po vzoru Pavla pro tyto účely použiji Picassa web. Zítra ovšem odjíždíme na Franklin County Fair a z něj pak za týden rovnou do Mt. Vernon, takže není vyloučeno, že se na internet dlouho nedostanu a na fotky budete muset ještě chvíli počkat. Doufám, že je pak o to víc oceníte! Navíc je tu už zase půl třetí ráno, měla bych jít spát, takže jsem zatím stihla popsat jen první den v NY. Zbytek příště, vydržte :-) Každopádně si buďte jisti, že to byl naprosto dokonalý výlet! :-)

Tak jsme se včera vrátily z New Yorku a čeká mě malý návrat do minulosti, aby si mé vyprávění udrželo chronologii. Pro objasnění názvu tohoto příspěvku je dobré zmínit, že jsme v sobotu vstali v osm ráno, všichni odjeli do Loudonville a já o něco později s Kelly do Orrville. Byl krásný horký den, ale nebylo moc rušno, až po šesté večer to začalo. Naštěstí brzo dorazily posily z Loudonville (Ryan, jeho tatínek, Peťo, Mike, Pavel, Terka), tak jsme společnými silami zvládli jednu z nejrušnějších hodin celého léta. Den zakončil krásný a dlouhý ohňostroj, po němž jsme už jen uklidili a v půl jedné jsme odjížděli do Woosteru. Tam jsme se s Terkou vysprchovaly, zabalily si věci, daly kafe na posilněnou a ve tři hodiny ráno zahájily akci NY. První pozitivní poznatek byl, že podsvícení přístrojové desky fungovalo navzdory fámám, kvůli kterým jsme si s sebou braly speciální torch. Terka byla hodně unavená, tak jsem nás na letiště odvezla já a musím říct, že ta cesta byla úžasná a velmi, velmi vtipná :-) Po East 30 freeway jsme jely 28 mil až do Cantonu, kde jsme odbočily na North 77. Po ní jsme měly jet už jen pár mil k exitu 113, ale připojovací pruh se tak rychle změnil v odbočovací, že jsem pořádně nestihla přečíst ceduli pro směr rovně a směr doprava a do hlavního pruhu jsem se vrátila na poslední chvíli už přes takový ten zakázaný vyšrafovaný trojúhelník na silnici. A ejhle - můj počin nezůstal bez povšimnutí a během několika vteřin se bezprostředně za námi všemi barvami rozehrálo policejní auto. Zajela jsem tedy ke krajnici, zastavila a už se k nám šinul uniformovaný genteleman. Hned jsem na něj vychrlila, jak se strašně omlouvám, že to bylo velmi nezodpovědné, ale že tudy jedeme poprvé a potřebujeme na letiště a že jsme si (málem) spletly exit a jestli by nám neporadil. V tu chvíli už jsme sice dobře věděly kudy pokračovat, ale chtěla jsem se v jeho očích dostat z pozice nezbedné řidičky do pozice slabé dívky, která potřebuje pomoc. Na všechno tak nějak přitakal a chtěl vidět řidičák. Tak jsem mu ukázala jeden i druhý a on jestli jsme z Czechoslovakia, jestli studujeme, kolik nám je, kam jedeme a tak. Všechno jsme mu zodpověděly a on že teda fajn a ještě nám zopakoval, jak na to letiště. Teprve po dalších dvou třech mílích jízdy mi to všechno začalo pořádně docházet a zpětně se mi poněkud rozbušilo srdce. Žádná pokuta, žádný průšvih, to se zas maminka určitě intenzivně modlila za zdar naší cesty. Na letišti jsme zaparkovaly na long-term parking, trochu zablbly s focením a odebraly se čekat dovnitř do haly, do odletu zbývaly dvě hodiny. Musím říct, že nízkonákladová letecká společnost Airtran Airways mě velmi mile překvapila. Letadlo bylo mnohem luxusnější než to od Delty, kterým jsme před pár dny přiletěly z Atlanty. V New Yorku jsme byly za hodinu a pár minut, takže spánkový deficit jsme moc nedohnaly, ačkoli jsem ten čas strávila v částečném kómatu - vůbec jsem nezaregistrovala taking off a landing až v jeho samém závěru. Letiště La Guardia není nic extra. Slouží pouze pro vnitrostátní lety a působí spíš jako přeplněné nádraží.

New York nás přivítal zcela zataženou oblohou, teplotou odhadem tak 27°C a velmi vysokou vlhkostí. Rozhodly jsme se začít taxíkem; autobus můžeme využít při zpáteční cestě. Za 25 dolarů nás taxi-cab dovezlo přímo před dveře našeho hostelu, který zvenku vypadal docela pěkně. Na recepci jsme zjistily, že check-in je možný až od 2 pm. Odebraly jsme se tedy o pár metrů dál na Broadway a usedly v nejbližší lákavé kavárně. Byla to vlastně spíš pekárna a měli tam naprosto úžasné Europian-looking and -tasting pečivo. Paní prodavačka nám nechtěla věřit, že chceme k snídani celou velikou vánočku maskovanou pod názvem raisin challah, ale přesvědčily jsme ji, že bychom ji opravdu rády. Po chvilce našeho mluvení se ukázalom že dvě holky u vedlejšího stolu jsou z Polska, přijely do NY o den před námi a jsou tam na deset dní. Za hostel zaplatily na den dvakrát tolik co my a byly velmi zklamané, když v pokoji našly jen palandu a zásuvku - ani deka na přikrytí tam nebyla. Naše zkušenost byla naštěstí docela jiná.

Po snídani jsme vyrazily po Broadway směrem k jihu. Toulaly jsme se manhattanskými avenues, sžívaly se s newyorským podnebím a fotily každý druhý dům s hezkým požárním schodištěm :-) Odpoledne na nás dolehla únava a hlad, a tak jsme se usadily v pěkné Mediterrian Restaurant. Jak jsme byly vzhůru už 30 hodin, dostávala jsem poněkud hysterické záchvaty smíchu a Terka se jimi úspěšně nakazila. Servírka, co nám přinesla menu, nás moc nepobírala, tak na nás radši poslala svého kolegu, který si s námi poradil už mnohem lépe :-) Byla s ním sranda, popovídal si s námi o jídle i o našem cestování, přinesl mi vytoužené mojito, které ani nebylo v běžné nabídce a byl samý vtípek. Tím si samozřejmě vysloužil skoro double tip. Když jsem ho požádala o kopii účtu na památku, přinesl nám vizitku restaurace, kam na zadní stranu napsal své jméno a telefonní číslo. A tak jsme se seznámily s Billym :-)

Pak jsme se šly ubytovat, s potěšením shledaly, že náš pokoj má nejen deku na přikrytí, ale i ledničku, klimatizaci, skříňky na věci, zrcadlo a hlavně tři postele místo dvou, jelikož pánovi na recepci se zdálo, že bychom se na manželském lůžku moc mačkaly, tak nám za stejnou cenu postoupil tenhle volný třílůžák. Vysprchovaly jsme se, zkulturnily, nabraly druhý dech a v pět hodin odpoledne vyrazily metrem z W 103 St na Times Square. Hledaly jsme známou Paramount Bldg, o které jsme nevělěly, že se tak jmenuje; hledaly jsme prostě budovu s hodinami a koulí nahoře. Nápis Paramount jsem si vyfotila, ale nic mě při tom netrklo, protože problém většiny newyorkských budov je, že stojíte-li přímo u nich, vůbec je nevidíte, protože tak moc zakloněni chodit nemůžete. Všimly jsme si ji až o chvíli později v průhledu ze sousední ulice. Dál jsme šly do Bryant Parku a k New York Public Library (v neděli byla bohužel zavřená). Cesty k Chrysler Bldg se zpočátku zdála jednoznačná, ale nakonec jsme již výše zmíněným důvodů přešly, kolem Grand Central Terminal Station došly až skoro k 1 Avenue, kde jsme se otočily a uviděly ji už zase dva bloky za námi. Vrátily jsme se k ní tedy a pak po 3 Ave zamířily až na W 34 St a odtamtud k Empire State Bldg. To už se stmívalo. Zapadly jsme do obchůdku se suvenýry, nakoupily pár pohledů, došly na Herald Square, vyfotily nejstarší americký obchodní dům Macy's a jedoucí taxíky, po Broadway došly na Times Square na metro a dojely na "naši" W 103 St. V obchodě na rohu jsme objevily Plzeň (kterou, jak jsme později zjistily, prodávají v NY snad v každých potravinách) a zajistily si kvalitní tekutiny :-) No a v 11 večer jsme pak ulehly do našich pohodlných hostelových postýlek a zakončily náš 39-hodinový den s pocitem, že nás tohle město přijalo za své.

Fotky budou, pokračování bude, jen teď už vážně musím jít spát. Mějte se hezky!

První pracovní den - Den nezávislosti

Sat, 05 Jul 2008 16:13:47 +0200

Tak to bylo ve středu nakonec trochu jinak. Celé odpoledne silně pršelo, a tak Ryan rozhodl, že nemá cenu v Orrville otvírat. První pracovní den se tedy posunul až na včera. Ve středu jsme jen tak zevlovali, kokoukali na filmy, hráli poker a tak podobně. A taky jsme ještě zajeli koupit pár drobností, což byla skvělá příležitost k tomu zase si trochu procvičit řízení. Teď nás to všechny baví tolik, že se asi brzy o místo za volantem budeme hádat :-)
Včera v 8.30 jsme se složení Ryan, Pavel, Terka a já vyrazili do Loudonville, později dorazila ještě Sheila (Kellyina maminka) s Mikem (Ryanovým tatínkem). Různě jsme se střídali mezi gyrosem, limonádou a shaved icem; já jsem většinu času strávila v gyrosu, který je mi tak nějak nejbližší (přece jen jsem v něm loni strávila tak 10 týdnů ze 13). Terka byla naopak většinu času v limonádě s Mikem, který ji jednak vybavil tisícem rad co a jak udělat, ale také se myslím i době bavili, protože vždy, když jsem tam přišla, byla Terka dost vysmátá :-) Na podiu uprostřed "náměstí" odpoledne vystupovaly "děti" z nějakého hudebního kroužku - dvě výborné zpěvačky a kluk, co hrál na saxofon. Mohlo jim být tak 15 a byli opravdu velmi talentovaní, zvlášť ta druhá holka měla úžasný hlas. Kvůli večernímu ohňostroji (který byl opravdu velkolepý a trval dobrých 30 minut) jsme tam byli až do 22.30, ale dalo se to, protože jsme přes den měli pauzy a i mimo ně jsme často jen tak seděli, povídali a čekali, až lidi dostanou hlad :-)
Dneska ráno odjeli všichni opět do Loudonville. Já jsem ještě doma, za chvíli vyrazíme s Kelly do Orrville. Vstávala jsem ale skoro stejně brzo jako ostatní, protože jsem ještě potřebovala zajet pro benzín. Poprvé jsem tu někam jela autem úplně sama. Byly to sice jen asi dvě míle rovně po silnici, ale i tak to byl fajn pocit - taková independence (když už jsme ji včera oslavili :-). Dneska bude pracovní den dlouhý a zítra ráno odlétáme s Terkou z Akronu na 4denní výlet do New Yorku. Tak na nás myslete, ať se tam úspěšně dopravíme, ať ten kus papíru vytisknutého z mailu opravdu funguje jako letenka, ať se rezervace hostelu ukáže jako platná, ať se nám tam nic nestane a ať se ve středu zase úspěšně dopravíme zpátky.
Mějte se pěkně, pokusíme se z toho NY ozvat.

Ztraceni v čase

Thu, 03 Jul 2008 15:36:43 +0200

Stěží se tomu dá věřit, ale je to tak. Přiletěly jsme včera dopoledne. Jsme tu jen necelých 24 hodin, zdá se to ovšem jako mnohem delší, těžko odhadnutelná doba.

Když nás Ryan přivezl z letiště, Peťo s Mikem nás akorát minuli v autě, takže "doma" jsme se prozatím shledaly akorát s Pavlem. Hned si mě odchytl Trent a šel mi ukázat nové "hračky" (a little rollercoaster, swinging horse etc.). Taky jsme nafoukli skákací hrad a vyzkoušeli, že i po roce se v něm dá pořád stejně blbnout. To už přijela Kelly s Colem, který úplně neuvěřitelně vyrostl! Trent vypadá pořád dost podobně, i když rozumově je samozřejmě mnohem vyspělejší. Zato z Colea, z toho mrňouska, co po třech krocích padá na zem, je nádherný malý človíček, který běhá a mluví a tváří se strašně uvědoměle. Předali jsme jim všem společné dárky a odebrali se do basementu trochu relaxovat. Po obědě kluci myli limonádu a pak jsme se všichni koupali v bazénu, prostě paráda. Po měsíci zataženého počasí bylo konečně slunečno a horko. Ve čtyři odjel Peťo s Pájou do Orrville a my s Terkou na dámskou jízdu - a to doslova. Loni jsem si před cestou do USA ani nevím proč nepořídila mezinárodní řidičák, letos jsem na to už nezapomněla a Terka je jím taky vybavena, tak jsme se rozhodly hned za čerstva vyzkoušet kombinaci my - americké auto - americká silnice. Navíc jsme potřebovaly jet nakoupit nějaké jídlo. Nutno podotknout, že do Walmartu je to od našeho domu několik mil a cesta není zrovna přímá, takže jsem měla skvělou příležitost vyzkoušet si orientační smysl a vylovit z hloubi paměti vzpomínku na to, kdy a kde se má kam odbočit, abychom se dostali k vytouženému cíli. Směrem tam řídila Terka a já jsem ji navigovala. Jen jednou jsme přejely správnou odbočku, což ale nebylo na škodu, jelikož jsme si aspoň na jednom parkovišti obě v klidu vyzkoušely různé triky s naším gold car. Nazpátek jsem řídila já a musím říct, že mé předchozí obavy byly naprosto zbytečné. Jede to vážně úplně samo.
Večer jsme se během decentní basementové party tak nějak doseznámili nebo možná lépe řečeno, každý trochu více odhalil, co je zač :-) Tím, že pro mě je jediným "neznámým" člověkem Mike, nechce se mi zevrubně vysvětlovat, kdo je má spolužačka Terka, kdo je Peťo, kterého znám z loňska, kdo je Pavel, kterého znám dlouhé roky z Jičína, a kdo je Tomáš, který sem přiletí ve středu (také podruhé). Popisu lidí i popisu práce se určitě s větším nadšením a detailněji bude na svém blogu věnovat Pavel. Schválně se podívejte, jak stejné událostí vnímá někdo jiný.
Momentálně tu je půl desáté ráno, kluci v osm odjeli setovat do Loudonville, Terka spí a já si tady píšu :-) Venku je už zase zataženo, 22°C a 66% vlhkost vzduchu (což je prakticky stejné jako tady vevnitř). Víte, přivezla jsem si s sebou Bionaire teploměr a vlhkoměr, abych nebyla odkázaná na nepřesné odhady a informace z druhé ruky a abych měla důkaz, jestli teploty uprostřed léta opravdu přesahují těch 100°F, jak se loni říkalo. Jo a od čtyř odpoledne nás čeká první práce - jedeme s Terkou do Orrville na Fireman's Festival. Mějte se hezky.

Fotky z cesty

Thu, 03 Jul 2008 02:15:02 +0200

Slovní popis následuje obrazová dokumentace. Předesílám ovšem, že jsem fotky nikterak neupravovala, takže jejich umělecká hodnota je zcela mizivá, mají pouze informovat.

Technik zkoumá odchlípnutý kus plechu na pravém křídle letadla

Postátnicová četba :-)

Jídelníček pro let DL63

Terčino vegetariánské jídlo

Moje nevegetariánské jídlo

Vínko

Tato a následující fotografie zachycují pohled na Grónsko. Povšimňete si drobných ledových
ker plovoucích v moři a také zasněžené hornaté krajiny, která postupně splývá s mraky.

Terka v bus shuttle vezoucím nás z letiště do hotelu, já tamtéž

Standardní ceník - pokoj v hotelu Sheraton Gateway

Ranní čekání na letišti v Atlantě...

Konečně úspěšně na našem cílovém CAK letišti

Cesta

Wed, 02 Jul 2008 18:42:40 +0200

Mám v hlavě asi tisíc zážitků z naší úžasné cesty a ani pořádně nevím, čím začít.

Z Prahy jsme měly odlétat v úterý ve 12:50 a v tu dobu jsme už opravdu seděly v letadle, kufry úspěšně naložené a kytaru nad hlavou. Rozjeli jsme se po runway, ujeli 2 km, zastavili a ozvalo se "Hi, this is Captain." Že prý je na křídle odchlípnutý kus plechu a že se ještě vrátíme, aby se na to technici mrkli. Seděly jsme s Terkou u okýnka, z kterého jsme měly na problematické místo perfektní výhled. Technici přijeli, prozkoumali, vyfotili, poslali snímky do Atlanty, tamní technici usoudili, že to je postradatelná část a že se teda může odstranit, přijeli jiní technici, proměřili, odstranili, změřili, zvážili, všechna data poslali do Atlanty, kde propočítali, jestli daný úbytek váhy na jedné straně letadla ovlivní celkovou rovnováhu, naštěstí ne, pak se musela vyplnit spousta formulářů, nové povolení k odletu atd. A tak nám hodiny na ruzyňské runway pěkně plynuly, zhlédli jsme film 27 dresses, dostali svačinku a pár drinků. Nakonec jsme v 16:30 přece jen vzlétli. Německo, Francie, Skotsko, Island, Grónsko, Kanada, Ohio (bohužel jen z ptačí perpektivy), Kentucky, Georgia. Let byl naprosto klidný, plný filmů, dobrého jídla včetně medovníku a dobrého pití včetně kalifornského Chardonnay =oP

V Atlantě jsme vystoupili akorát v momentě, kdy naše navazující letadlo odlétalo. Byly jsme ale úplně v klidu, protože z toho koukalo nějaké dobrodružství, a to my rády :-) U imigračního okénka jsem nejdřív přišla k pánovi, který mi vytkl nedostatečně vyplněný jeden z formulářů, které se dávají ještě na palubě, a pak se sháněl po druhé straně od DS2019 form, jelikož je dole na tom formuláři napsáno Page 1 of 2, a nenechal si vysvětlit, že ač to tam takhle stojí, nikdy k tomu žádná druhá strana nebyla, ani loni. Vrátila jsem se dovyplnit tu jednu kartičku a pak jsem radši zamířila k jedné paní, která do ničeho nerýpala a v pohodě mě nechala vstoupit do země :-) Vyzvedly jsme si kufry a odebrali se k přepážkám určeným pro rebooking, různé stížnosti a podávání informací. Na všechny z našeho zpožděného letu byli moc milí, už o nás věděli a hned nám vystavili lístek na nejbližší volný let. Poslední letadlo do Akronu už bylo ve stavu "boarding", takže jsme dostaly voucher na ubytování v hotelu s večeří a snídaní a letenku na druhý den ráno. Z letiště nás tam zdarma dovezl hotelový bus shuttle (bylo to jen asi 10 minut daleko) a my jsme s otevřenou pusou vstoupily do paláce jménem Sheraton Gateway. Na recepci jsme obdržely elektronickou kartičku odemykající vstup do pokoje 438, vyjely výtahem do čtvrtého patra a vkročily do nejluxusnějšího pokoje, v kterém jsem kdy byla ubytovaná (a troufám se říct, že pokud nedojde k podobné situaci, ani v něm nikdy ubytovaná nebudu). Normální cena za noc - 499 dolarů. Každá jsme pro sebe měly postel o rozměrech zhruba 2 x 2 m se čtyřmi polštáři a běloskvoucí peřinkou, dále tam byl mahagonový psací stůl s koženým křeslem, další křesla v sedací soupravě, obrovská televize, nádherná koupelna, no prostě luxus. Už bylo skoro 11 pm, tak jsme hned sešly dolů do restaurace na večeři. Pak už jen pár fotek, sprcha a zasloužený spánek v té měkké hebkosti :-) Snídaně se ráno podávala až od 6 am a my jsme chtěly být v 5:30 na letišti, takže jsem si "akorát" na pokoji ve speciálním překapávači udělaly výborné nefalšované Starbucks coffee a byly jsme spokojené. Bus shuttle nás hodil na letiště, znovu check-in, bezpečnostní kontroly, čekání na letadlo, sledování východu slunce, hraní na kytaru, předodletová snídaně, v 7:45 odlet do Akronu, přílet, radostné shledání se se svými kufry (to zdaleka není samozřejmostí), chvilka čekání a už je tu Trent, který běží a volá "Hi, Kate!!", a Ryan, který neběží a nekřičí, nicméně shledání s ním je neméně milé. A tak teď s Terkou sedíme v basementu, relaxujeme, kluci hrajou venku golf, za chvíli nás Kelly pozvala na oběd, pak se asi půjdeme vycachtat do bazénu a zítra hurá do práce. Fotky dodám večer :-)

Ještě musím dodat, že během těch 27(?) hodin naší cesty jsme si stihly popovídat se strašně moc lidmi, ať už v tom Boeingu, u kontrolních přepážek v Atlantě, v letištním vláčku, v tom bus shuttle, v hotelové restauraci, dnes ráno na letišti, potom v letadle, no prostě všude. Úředníci, podřadnější letištní zaměstnanci i spolucestující byli všichni moc milí a komunikativní. Miluju angličtinu :-)

Už se to blíží :-)

Wed, 11 Jun 2008 00:08:11 +0200

Úspěšně jsme prošli byrokratickým martýriem a ať už teď ve škole dopadneme jakkoli, se začátkem července začíná naše dlouho očekávané léto za oceánem. Kluci (Pavel, Aleš a jeho kamarád Peter) letí 30. června, já s Terkou o den později následovně:

Flight No	Departure City	Departure Date/Time	Arrival City	Arrival Date/Time
Delta 0063	Prague, Czech Republic	Jul 1, 2008 - 12:50 PM	Atlanta, GA	Jul 1, 2008 - 5:20 PM
Delta 4330	Atlanta, GA	Jul 1, 2008 - 8:45 PM	Akron-Canton, OH	Jul 1, 2008 - 10:26 PM

a za nějakou dobu pak zase zpátky:

Flight No	Departure City	Departure Date/Time	Arrival City	Arrival Date/Time
Delta 5564	Columbus, OH	Oct 11, 2008 - 12:00 AM	New York JFK	Oct 11, 2008 - 1:51 PM
Delta 0051	New York JFK	Oct 11, 2008 - 4:10 PM	Prague, Czech Republic	Oct 12, 2008 - 6:20 AM

Kdybyste mi náhodou během léta chtěli poslat pohled nebo dopis, tak rozhodně můžete! Loni mi tam z Čech asi dva přišly :-) Případnou papírovou korespondenci směřujte na známou adresu

3004 W Old Lincoln Way
Wooster
OH 44691
USA

Vítám Tě, návštěvníku,

Tue, 23 Oct 2007 20:17:07 +0200

ať už ses sem dostal cíleně či zcela náhodou. Na tomto blogu je k přečtení většina z toho, co jsem během léta napsala domů své rodině a kamarádům. Jde o osobní postřehy z Ohia týkající se mé práce a nejrůznějších zážitků. Hodně jsem taky psala o lidech, kteří se mi (nejen) na ty tři měsíce stali velmi blízcí. Chceš-li vidět fotky, stačí vždy kliknout na "Celý článek" a pod textem jich obvykle najdeš deset až dvacet, ilustrujících dané časové období. Budeš-li mít chuť, neboj se zanechat nějaký komentář, ať už k fotkám či k obsahu mých zdlouhavých grafomanských výlevů :-) Všechny komentáře jsou pro mě zajímavé, nezáleží na tom, k jak starému příspěvku budou.
Během roku budu psát zas jen na svůj "normální blog" a sem se snad, pokud všechno vyjde tak, jak bych si přála, vrátím na začátku července 2008 :-) Přeji hezký den.